Par fotek z prace

Tak tady jsem pracoval. Opravovali jsme zed mezi dvema mistnimi mrakodrapy. Takze jsem nahazoval, sparoval tmelem, natiral, uklizel, podaval... proste spinava prasna prace.

Just in the Class (ssh... potichu! Vyucuje se!...)

Prave sedim ve tride... Je tu cca 30 pocitacu, o trochu vic lidi a jedna Hong Kongska ucitelka;) Prvni hodina Client Support je celkem o nicem. Nic noveho jsem se nedozvedel a vetsina studentu asi taky ne. Jinak co se tyce studentu, se mnou jsou tu jeste dva Cesi, spousta Filipincu, Thajcu, par Nemcu, Arabu... zajimava smeska. A jen jedna slecna! Co se tyce porozumeni angline - zatim vse v poho. Uvidime, az ze sebe budu muset vyplodit neco ja;) Zatim to bylo jen zbezne predstaveni se a kratky popis me minulosti. Po uvodni trictvrtehodine venovane informacnim systemum, prave sedime kazdy u pocitace a brouzdame po netu. Nekdo diskutuje s ucitelkou (o tom, jak to tady chodi atp. - par lidi se s ni uz zna z drivejska), nekdo se jen tak poflakuje... Mno a zitra je volno, pac je Australia Day coz je statni svatek! To nam ta skola zacina "pekne zvostra"!;) Jeste kdyby stale neprselo! Mistni leto mi velmi pripomina nase lonske leto - celkem o nicem. Dokonce i bundu jsem musel dneska vytahnout ze skrine!

Dalsi muj dulezity den!

Ode dneska je ze mne opet student!;) Konecne! Clovek, kdyz tu nema moc prilezitosti k nejake zabavne cinnosti a utracet si moc nemuze dovolit, tak se tu tak trochu nudi... Vsechny knizky, ktere jsem si privezl, mam uz vice mene prectene, lezet celou dobu na plazi taky neni uplne to prave orechove, kolo tu nemam... Takze sem tam si zabehat, zaposilovat v mistnich velmi oblibenych parcich s moznosti prave tohoto vyblbnuti, zajit do muzei s volnym vstupem nebo jen tak s kamarady bloumat okolo a procvicovat se v anglictine...
To je ted ale minulosti, od stredy se zacnu ucit, psat domaci ukoly a zase - jako obvykle - zirat do monitoru;)) Jako studium jsem si totiz vybral dvoulety obor Informacni technologie - Multimedia. Predplaceny mam jen jeden semestr - 6 mesicu, takze bude zalezet jen na praci a na tom, jestli jsem schopen si vydelat na dalsi. Drzim si pesticky! (Doufam, ze mi taky pomuzete!!!)

Tohle je jen pro Johanku;)

Tak Johanko, tohle je fotecka jen pro tebe!

A je po horkych Vanocich...

Tak jsem konecne po dlouhe dobe, ktere jsem travil s prateli a Jardou na vylete po Novem Jiznim Wallesu a Victorii, u kompu a chci se s vami vsemi podelit o sve dojmy.
Zacatek cesty by se dal datovat k 23. prosinci, kdy jsme se museli vystehovat z bytu (majitelka ho prodavala) a jednu noc jsme stravili u korejskych pratel. Samozrejme jeste predtim probehla radna Vanocni rozlucka se vsemi, kteri zustavali v Sydney.

Hned 24. rano - po korejske snidani - jsme s Jardou vyrazili na vlak a tim do Blue Mountains, presneji do Katoomby, kde uz na nas cekali Jardovi rodice. Byli uz celi nateseni, k veceri nakoupili same dobroty a upozornovali nas, ze se mame na co tesit! Vanoce pry stravime na jimi jiz objevenem mistecku uprostred mistnich hvozdu u potucku na odpocivadle asi 10km od mestecka Blackheath.
Mistecko to bylo opravdu paradne zasite v lese. Dokonce ani mouchy a komari nas tam nenasli! (A to je co rict, protoze mi zacalo pomalu dochazet, ze vsude mimo mesto je neuveritelna spousta much a vecer i komaru!! Obcas jsem mel behem nasi cesty pocit, ze uz to nejde dal vydrzet a ja se z toho pode...ho hmyzu zblaznim. A nebyl jsem sam...:)) Ale nepredbihejme, nez jsme dorazili k veceri, vydali jsme se jeste prozkoumat lezecke oblasti v Mt. Victoria. Zatim bez matrose, jen tak na lehko obhlednout mistni lezeni. Myslim, ze jsem to uz tady nekde poznamenal, ale neda mi to napsat jeste jednou: z vyhlidky, ktera se nam otevrela bylo pod nami v hloubce cca 150m videt paradni udoli - Labak vedle Labaku, nekolik desitek Labaku!! Neuveritelny...! Jedine co me moc nepotesilo, bylo - po blizsim prozkoumani - odjisteni samotnych lezeckych cest:( Sem tam pres srouby, do kterych se musel vlozit plisek a pak teprve expreska, takze v tezsich cestach pri odjistovani docela "natejkaj bandasky" a jinak samojisteni pomoci friendu a vklinencu.) Jen par tezkejch cest bylo vynejtovano nebo vyborhakovano. No, mistnaci tvrdej, ze vetsina novejch cest uz je podle evropskeho standartu odjistena borhaky a nyty. Asi jsme nenasli ty spravny oblasti...
No, ale zpet k veceri: v kempiku jsme ozdobili "stromecek" a uvarili veceri. Teda varila spis Nany. Byly paradni stejky a koupeny australsky pokus o bramborovy salat;). Povsimnete si na prilozene fotografii, ze jsme opravdu vecereli ve spartanskych podminkach; Jarda jako pribor pouzil dva noze!!
Po veceri probehly mensi darky (s Jardou jsme dostali Kucharku a par kaminku a muslicek z jejich cesty do Brisbane), svicky a jakasi Australska vanocka s jablecnou prichuti. Pak take na radu prislo vinko a par koled:) Myslim, ze se nase Vanoce moc vydarily. A konecne jsem v noci videl poradne hvezdy!!




25. prosince
Rano po snidani jsme se vydali zpet do Mount Victorie na lezeni. Vetsinu casu jsme stravili spis hledanim a porovnavanim cest v 10 let starem lezeckem pruvodci, ale i presto jsme si zalezli paradne! Vylezl jsem asi 5 cest (17-21 obtiznost), vsechno na samoodjisteni a k veceru jeste jednu paradni 50metrovou 22ku v oblasti Mt. Piddington. Jen tak na rychlovku jsem si do ni slanil a Nany mne odjistila. Jardove fotili;)
Vecer jsme opet stravili na nasem mistecku v lese. A opet u vinka;))

26. prosince
Posledni den v Blue Mountains. Lezli jsme v Mt. Piddington na vyborhakovanych paradnich cestach. Lehoucce v previsku do 50m. Hned na rozlez jsem si udelal radost. Popletli jsme si ve starem pruvodci cestu a nahnal jsem k vyvadeni Jardu seniora. Mysleli jsme, ze to je 17ka, ale nebyla a on to po 10 metrech vzdal. Kdyz jsem do cesty nalezl ja, bylo mi jasne, ze tohle za 17 urcite nebude. Cestu jsem vylezl v kuse, s nateklyma rukama a pocitem, ze to muselo byt tak 7a francouzskych. A taky ze jo! Takze obrovska spokojenost;) Vzhledem k tomu, ze jsme meli jen jedno lano a byli jsme ctyri, stihl jsem si vylezt uz jen jednu 45m 22ku. Ale fakt moc peknou!
S pozdnim odpolednem jsme se zabalili a vyrazili na nasi pout na jizni pobrezi...
Po zhruba trech hodinach jsme si nasli mistecko na skryte louce asi 15km za mesteckem Oberon. A tady jsem videl sveho prvniho klokana! Lehce beze strachu pred nami odhopkal do lesa.
Po veceri jsme si dali - pro zmenu;) - vinko a pak nas mouchy a komari zahnali do spacaku...
V noci se mi stala prijemna vec, kdyz jsem se vzbudil, zrovna padala hvezda. Ale nebyl to takovy ten klasicky pripad, tahle byla obrovska a letela pomalicku. Sledoval jsem ji asi tri vteriny. Jeji ohnivy ocas a koronu. Uz jsem jen cekal, az se ozve rachot jejiho padu... A co jsem si pral? Cha! To byste chteli vedet;)

27. prosince
Tenhle den byl jako vystrizeny z nejake road movie. Skoro cely den v aute, vedro, prach, mrtvi klokani podel cesty plus dva zivi, paradni koupacka na odpocivadle u dalnice u mestecka Gunning (viz. foto), mensi zavada na aute (kontrola svicek a kabelu od rozdelovace), Jajda poprve ve svem zivote na dechove zkousce (Trochu si neporozumel s policistou a na otazku, jestli neco pil, odpovedel lezernim: "Jeees". Policista na nej vytrestil oci a ja se neskodolibe smal:)). Noc travime na odpocivadle u dalnice kousek od Benalla. V noci nas trapi obrovske mnozstvi komaru, malych musek a dusno. Obcas i lehce sprchlo. Nekolik brzkych rannich hodin travim chuzi tam a zase zpatky...

28. prosince
Nastesti v sest hodin zaznel budicek a my konecne utekli z tohoto mouchami a jinym hmyzem prokleteho mista. Snidani jsme si dali az po dvou hodinach jizdy ve vetsim meste jmenem Bendigo. Toto mesto je vyhlasene nalezistem zlata. Cela jedna desetina australske produkce pochazi z dolu v blizkem okoli. Navstivili jsme tu jedno stare naleziste z 19. stoleti. Sachtou se hornici spousteli do neuveritelne hloubky 1400 metru, kde vladly nelidske podminky (vlhko, vedro, tma, nedostatek kysliku…). Za minimalni mzdu a s velkou pravdepodobnosti umrti tu hledali stesti prevazne pristehovalecti cinane. Traduje se, ze podzemnimi chodbami se da projit z jednoho konce mesta na druhe. A ze Bendigo na sirku pres deset kilometru urcite ma!
Dalsi cesta vedla pres St. Arnaud do Horshamu. Od Horshamu uz nam zbyval jen kousek k nasi dalsi delsi zastavce – Mount Arapiles. Proto jsme tu nakoupili, optali se v infocentru na zajimavosti a podrobnosti a rovnou tu juknuli na net, jestlipak nam nahodou nekdo nepise. Ja uz nekolik dnu ocekavam prilet meho kamarada Busara. Z Cech si ma privezt paraglide, lezeni a svou slecnu;) Stale vsak nic. Nekde se zadrhnul a zpravy o nem nikdo nema…
Mt. Arapiles je odlehly kout. Nejblizsi civilizace je vzdalena cca 20km v male vesnicce Natimuk. Hned jsme mu dali pracovni nazev Nanuk. Jsou zde dva horolezecke kramky (oba jen sporadicky otevrene, ale s levnym vybavenim, jak jsme pozdeji zjistili), posta a hospoda, ktera je tu hodne navstevovana prave ziznivymi horolezci a farmari – zajimava smes lidi. Po prijezdu do kempu v Mt. Arapiles, kde nas malem – kdyz ne sezraly, tak urcite privedly k silenstvi mouchy a mravenci. Nastesti jsme asi po pulhodine patrani objevili celkem uchazejici misto ve stinu a s minimalnim poctem techto doternych hmyzaku. Prvni nase kroky smerovaly do skal. Myslim, ze australsti lenosivi horolezci musi tohle misto doslova milovat, protoze k prvnim kamenum je to tri minuty chuze. A opravdovi fajnsmekri se k nim dostanou i autem;)!! Vytahl jsem ostatnim dve cesty a pak uz hura na veceri! A Nany se opravdu ten den cinila. Takovou bastu jsem uz hodne dlouho nejedl! A aby toho nebylo malo a ten vecer jsme si opravdu zapamatovali, Nany nam ukazala jeste jedno cislo; uz byla tma, v kempu svitilo jen par plynovych svetylek od sousednich stanu a Nany se rozhodla jit umyt. Po ceste si vsak nevsimla zelezneho rostu polozeneho pres ohniste (nastesti jiz dlouho vyhasleho), zakopla o nej a paradnim nezabalenym paraganskym parakotoulem pristala v prachu za nim. Beze znamky prekvapeni, uleku nebo vyjeknuti, jen s poradnym zuchnutim zmizela v oblaku rozvireneho prachu. Urcite by se sluselo ihned vybehnout, pomoct ji a optat se na zdravi, ja se ale zlomil v pase a rehtal se jak kun. Tohle se fakt jen tak nevidi! Jeste dlouho jsme si o tom pobavene povidali u vinka. A Nany nastesti nic hroznyho nebylo, jen radne odrena kolena…

29. prosince
Odpoledne jsme se s Jardou jr. vypravili do Horshamu na nakupy a pro benzin (zde jsem konecne objevil australskou vlajku, takze fotik ma zas jednu do sbirky;)). Tim nejdulezitejsim cilem vsak bylo lano. Jsme ctyri a mame jen jedno 50 metrove. V Horshamu vsak zadny horokramek nebyl a nam nezbyvalo, nez zkusit stesti ve sporadicky otevrenem kramku v Nanuku. To se nakonec podarilo a my si odvazeli jedno zbrusu nove sedesatimetrove lanko za paradni cenu! Jeste jsme k tomu pridali levneho pruvodce zdejsimi horocestami a chalk a hura zpet do kempiku! Bylo hrozne vedro, takze do skal jsme se vydali az odpoledne po druhe hodine. To uz i slunce nesvitilo do steny, v ktere jsme se rozhodli dnes lozit. Vytahl jsem jednu paradni dvoudelkovou 80m devatenactku, pote 50m 17ku velkym kominem, kterou nam ukazala Nany (pak si ji za nami take vylezla) a jeste na dolezeni jednu 40m 23ku. Tam uz jsem se trochu bal, protoze v hornich partiich mi obcas zustal v ruce kamen.

Vecer jsme nejdriv s udivem a pak se zajmem sledovali od vinka svetylka ve stene. Dohadovali jsme se, jestli tam nekdo zkousi prebyvakovat, nebo proste jen nestihl dolezt cestu jeste za svetla. Svetel tam postupne pribylo a vsechny se pomalu presunovali vzhuru kazde svou cestou ke slaneni. Asi slo opravdu o nejaky nacvik.Vlajka se nam vecer jeste hodila. Rodila australska slecna nam podle ni ukazala, kde na obloze zari Jizni kriz. Takze jsem zas o par hvezd chytrejsi:)

30. prosince
Rano me ze stanu vyhnalo vedro. Slunce nam prazilo primo do stanu. Pripadal jsem si jak prave se pecici rohlik. Uz v tu chvili bylo jasne, ze do steny se moc nepohrneme. Tam by se dneska daly maximalne tak navesit kurata a poradny stejky;) Vecer by byla basta!
Do poledne se teplota zvedla natolik, ze se nedalo vydrzet ani ve stinu. Ani vanek nedokazal osvezit, byl spis jak horky fen. Zacali jsme zoufale potrebovat jakekoliv osvezeni. O nejakem vodnim toku nebo jezeru se nedalo vubec mluvit. Potoky a ricky jsou touhle rocni dobou totalne vyschle a voda se objevuje v korytech jen obcas a to jako spinava louze, ktera se vlastne ani nehybe. Mrtva voda. Minuly den jsme si vsimli, ze v dalce asi peti az deseti kilometru se rozprostira jakasi plocha, ktera vypadala jako jezero, ale po priblizeni na pul kilometru, ktere i tak bylo plne uskali, protoze zde kazdy kousek pudy nekomu patri a je radne oplocen ostnatym dratem, jsme zjistili, ze to voda neni. Bylo to jezero soli. Otocili jsme auto a na plny plyn jsme vyrazili do Nanuku. Pivo! To je nase jedina spasa.
V Natimuku jsme zapluli do klimatizovane (!) hospudky a porucili si 4 chlazena pivecka. Teda reknu vam, ze tak rychle “na srot” jsem jeste nikdy nebyl. Stacily mi tri ctyri loky a ja byl po tom vedru venku jak nasosana bambule. A co teprv po druhem pive…!
Jeste bych rad pohovoril o vyzdobe hospudky. Na stenach visely fotky mistnich horolezcu v mistnich lezeckych cestach. Jedna se mi obzvlast libila. Byl na ni tak petactyricetilety tipek vysoko ve stene bez jisteni, na nohou sandale, na hlave kapesnik s uzly v kazdem rohu a drzici se jen jednou rukou za uplne prtavy chyt. Druhou ruku totiz potreboval k drzeni pullitru piva, z ktereho mohutne usrkaval. A v maglajzpytliku mel dalsiho lahvace;) Tohle vse bylo zavrseno rucne psanym venovanim: “Nedelam nic, co me nebavi…” :))
Od mistnich jsme se dozvedeli, ze teplota venku je na peknych dvaactyriceti stupnich a zitra ma byt 43 stupnu!! Vsude je zakazano jenom skrtnout sirkou. Lide se tu boji ohnu, ktere tu jsou dost velkym nebezpecim a bohuzel i celkem castym jevem. Zrovna touto dobou radi jeden velky pozar pobliz Sydney u Modrych hor. Mistni nam tez poradili jedno paradni mistecko nedaleko odsud. Slo o malou pozarni nadrz, velmi vyhledavanou horolezci a osadniky. Malicka kaluz, ale jakou radost dokazal udelat! Dokonce i kus lana na strome ke skakani tu byl pripevnen! Oaza k pohledani…
Az opravdu pozde odpoledne jsme se preci jen odhodlali jit si zalezt do oblasti Organ Pipes. Lezli jsme az do soumraku a myslim, ze cesticky byly opet paradni. Zde jsme se take seznamili s parkem horolezcu, kteri slanovali pred nami. Teda tak poctive zalozene jisteni jsme jeste nikdy nevideli. Na tom jsme se s vsichni shodli. A hlavne jak dlouho jim to trvalo! Snad trictvrte hodiny jsme sedeli nahore a cekali, az slani. A starsiho Jardu uplne rozsekalo, kdyz se ho jeden z horolezcu po tehle dobe zeptal: "Ar ju hepy?" Jajda vypadal, ze ho asi pujde shodit ze steny. Nakonec si to rozmyslel a odpovedel jen: "Jees..." Chudak australan to myslel dobre; tahle veta vlastne znamenala spis: "Jsi v pohode? Nezdrzujem?" Doslovny preklad asi opravdu nebyl moc na miste. Jajda si nejdriv myslel, ze si z nej jeste dela legraci.
No, nakonec vse dopadlo dobre, slanili jsme az za tmy a veceri jsme museli delat za svitu baterky;)

31. prosince
Ranni probuzeni bylo velmi obdobne, jako to predesle. Dalsi "pekarna". Do steny se opet nedalo jit a tak jsme se rozhodli, ze naskakame do auta a vyrazime dal, za dalsim dobrodruzstvim a hlavne - najit misto k oslave Silvestrovske noci!
Pred cestou jsme se jeste zastavili v Natimuku na posledni koupacku v pozarni nadrzi. A pak uz pres Mt. Grampians - kde jsme si prohledli vodopady reky Mackenzie v narodnim parku. Kdyby nebylo takove vedro a vsude tolik much, urcite bysme si to uzili vic. Takhle to byla podivana spise z povinnosti. Dalsi "povinnosti" byla navsteva shelteru - neboli aboriginalskeho pribytku - vystaveneho v prohlubni obrovskeho kamene a vyzdobeneho kresbami. V techto mistech nam s Jardou uz vedro opravdu vlezlo na mozek a nechali se fotit uplne nahati na strome. Presne jak domorodi aboriginalci;)
A pak uz jsme si to namirili k jiznimu pobrezi Australie, kde se napojime na Great Ocean Road vedouci az do Melbourne. K veceru jsme dorazili do Portlandu - malomestu s pristavem a velkou tovarnou na vyrobu hliniku. Hlinikarna tomuhle mestecku dodavala svebytny raz. Tak trosku jsem si pripadal jak ve Verneove Ocelovem meste.
Prvni zastavka v tomhle meste byla v mistnim kempu na pobrezim utesu. Ten vsak byl beznadejne precpany mistnimi s jejich kempovacimi busy, kteri se tu chystali oslavit New Year's Eve. Stacili jsme se jen vysprchovat a hned jsme byli vykazani. Noc budeme muset stravit nekde jinde. Musim take podotknout, ze pocasi a hlavne teplota, se zde u pobrezi znacne zmenilo. Nebylo uz takove vedro a zacaly se take hemzit mraky.
Zajeli jsme priblizne do stredu mestecka k pobreznimu parciku, kde nedaleko vyhravala pout a pripravoval se ohnostroj. Lide se zacinali pomalu schazet, nosili si s sebou i male prirucni lednicky s pivem a u Bottle shopu se zacinaly tvorit fronty pitichtivych sveraznych australanu. My jsme v parciku na plotne uvarili veceri, otevreli vinko a pak se pomalu vydali do centra. Z mistnich pobreznich hospudek a baru a hotelu vetsinou znela ziva hudba, mistni se hemzili vsude po ulicich s alkoholem v ruce - coz v Australii neni moc casto k videni - tancovali, zpivali... proste se zdalo, ze si to fakt skvele uzivaj. A stejne jsme se s Jardou mezi ne nedokazali radne zamotat - byli fakt na druhou stranu zvlastni. Takovi "vidlaci". Jinak se to snad ani neda rict;)
Chvili jsme se Zasterkama bloudili mezi poutovymi atrakcemi, ktere byly opravdu o dost jinaci, nez znam z Cech. Do pulnoci chybely uz asi jen dve hodiny, kdyz jsme se ja s Jardou oddelili od "staresinu". A, bohuzel, jsme se sesli az po pulnoci. Bohuzel pro Nany a Jajdu, chteli odpocitavani stravit spolecne a nam to nejak nedocvaklo a proste jsme se nepotkali...
Ohnostroj jsme zazili na nocnim molu, opreni o tluste kuly, ktere omyval ocean. Bylo to takove "vesnicke plivatko", ale docela dlouhe a ja si ho rozhodne uzil. ...nekolik tisic kilometru od rodne zemicky v Portlandu...
Jako kdyby to bylo presne vypocitane, s koncem ohnostroje zacalo prset. Vsechno osazenstvo se najednou rozprchlo jak hejno slepic. Po desetiminutove prestavce jsme se s Jardou vypravili zpet k autu. Tam jsme se konecne sesli se Zasterkama. Mrzelo je, ze jsme Silvestra nestravili spolu. Hlavne Nany. Ta to bohuzel i oplakala... Pripadal jsem si pak trochu jak totalni egoistickej ignorant.
Docela brzy jsme si sli lehnout. Pocasi se za poslednich par hodin dost zmenilo. Teplota klesla o dobrych petadvacet stupnu, foukal studeny vitr a prselo. Vsichni ctyri jsme se museli "uvelebit" v aute. Nany s Jajdou spali na podlaze, Jardik na zadni sedacce a ja vepredu na sedackach ridice a spolujezdce. Zmuceni vedrem a naslednym destem a cestou a oslavou jsme usnuli velice rychle.

1. ledna 2006
Chrupali jsme docela dlouho. Venku prselo, takze se z auta nikomu moc nechtelo. Parkrat okolo auta projela mistni historicka rarita - Portlandska stara tramvaj. Okolo jedenacte nas hlad uz preci jen dohnal k nejake cinnosti. Zahrali jsme si Skatulata, Batulata hejbejte se! a bez vystoupeni z auta, jsme ho z "nocleharny" pretvorili v "jidelnu";) Uvarili jsme si snidani, najedli se a pak se rozhodli pro pokracovani v ceste po Great Ocean Road k Dvanacti apostolum.
Great Ocean Road patri v Australii mezi velmi zname a turisty vyhledavane misto, cela trasa muze mit neco okolo jednoho tisice kilometru. Neco jako ve Francii nebo ve Spanelsku pobrezni linie, plna horskych zatacek, kopcu, silnice lemuje plaze a utesy, misty skoro az na urovni oceany a jindy zas nekolik desitek metru na skalnatych utesech s paradnimi vyhledy. Je oblibena mezi surfari v obdobi mistnich letnich prazdnin - ceske zimy.
Pocasi bylo stale podivne. Obcas sprchlo, foukal studeny vitr, behem jednoho dne, jsme z trenyrek presli do fleecovych bund a dlouhych kalhot. Jajda se nestydel vzit si dokonce i kulicha. Takova zima se udelala! Patrna byla i zmena v prirode. Pastviny a louky po privalovych destich zmenily barvu z oranzove do zelena. Krajina doslova pred ocima pookrala.
Cestou jsme se nekolikrat zastavili na vyznamnych "lookoutech", kterych je cestou nepreberne mnozstvi a vzdy peclive vyznacenych a oznacenych. Na jednom z nich jsme se seznamili se zajimavym tvorem. Byla to takova vetsi mys, skoro to vypadalo jako krysa. Vubec se nas nebala a dokonce si od Jardy vzala kus chleba a spokojene ho pred nami prechrupovala a nechala se i vyfotit. Pozdeji jsme se dozvedeli, ze jeji jmeno je Bandicoot a je ve zdejsich pobreznich hvozdech celkem popularni.
K veceru jsme dorazili k Dvanacti apostolum. Udelali jsme si veceri na obrovskem parkovisti, ktere prozrazovalo, ze tato atrakce je skutecne popularni. Vlastne ho Aussici prijali za narodni park. Za zapadu slunce jsme se sli pokochat nadhernym vyhledem na ocean, barevnym oblacnym nebem a ostruvky, podle kterych je tato oblast pojmenovana a udelat par kycovitych fotecek;)

2. ledna

...dalsi cast i s foteckami prijdou v zapeti!...