Vzhůru dolů k protinožcům! aneb výlet číslo 2

Helou evrybády!
Cestovatelský deník je opět otevřen a já začínám vpisovat své nové poznatky z dalekých cest po Novém Zélandu. Ještě než se k němu ale úplně dostanu, rád bych vložil pár foteček ze vzpomínkové zastávky v Sydney a přilehlém okolí (a nemám na mysli nic jiného než moje oblíbené přeoblíbené Blue Mountains;)).
Cesta letadlem byla dlouhá a bezesná. Rozhodně nepatří mezi nejpohodlnější cestovní prostředky - tedy alespoň v ekonomické třídě. Přestup v Londýně, technická zastávka v Bangkoku a pak už rovnou Sydney...

Po přivítání s přáteli a dvou dnech probíhání starých známých míst (bývalé adresy "domovů", město a jeho pár výborných jídelen, stěnka v Sydenhamu, klub na Bondi beach...), jsme s Jardou odjeli do Blackheath v Blue Mountains - srdce pískovcového lezení na západ 150km od Sydney. (Jen dodávám, že kdo chce vidět fotečky ze Sydney, nechť zabrouzdá ve starších zápiscích.)
Myslím, že popisovat nepopsatelné je zbytečné a ani to příliš nejde. Takže pro inspiraci jen přikládám pár foteček. Jen dodávám, že vzhledem k letošním vydatným srážkám byly Blůčka nádherné zelené. Takové jsem je ještě nezažil...

Po čtyřech dnech lezení s přátely jsme se bohužel museli rozloučit a já pádil zpět do Sydney. Čekal mě ještě jeden poslední den a pak hurá na Nový Zéland!
Během posledního dne jsem stačil ještě navštívit kamarádku v práci - je průvodkyní na Sydney Tower. Nebrali byste takové zaměstnání taky?;)
Při Skywalku jsem si prohlédl město pěkně shora a zvenku věže; i když těchto pohledů jsem jako window cleaner zažil nesčetněkrát:) No, každopádně se to neochodí... =D

 

Týden první

bla bla ...

Kolem Austrálie za 17dní

Vypravili jsme se na naší poslední velkou dovolenou po Austrálii. Odjezd se kvapem blíží a my se ještě chtěli podívat na pár míst. Bylo to opravdu na 17 dní, ale KOLEM celé Austrálie to rozhodně nebylo;)
Naším cílem - jestli se to tak dá vůbec říct, poněvadž jsme vlastně ani nějak zásadní a směrodatný cíl neměli - byl Townsville. Pobřežní městečko kousek od Cairns na severním cípu Queenslandu. Už od začátku nám ale bylo jasný, že až tam prostě dorazit nemůžeme. Je to daleko a v autě strávit dovolenou nechceme.
Takže jsme se prostě rozjeli nahoru vnitrozemím. Pár míst jsme měli naplánovaných, ale jinak vesměs spanilá jízda;)
Nejdál jsme se nakonec dostali cca 250km severně od Brisbane, kde jsme si chtěli zalozit na Serpentine wall.

Život pod (pro) psa...

Prvního března jsme si s Terez dali útulek "na ostro". S Jožou, který už tam nějaký pátek maká - doporučení dostal od Terezky;) Dřina je to veliká, začíná se v půl osmý ráno a když jedete dabl, neskončíte dřív, než v sedm, v půl osmý večer. Ale i přes tu makačku, ten pocit, že pro ty čtyřnohý chundelatý skorobezdomovečky něco uděláte, je báječnej! Příště jdu zase!!!

A co že jsme to všechno dělali? Představte si objekt, do kterého se vejde sedmdesát psů, vynásobte to dvěma, přidejte dalších cirka deset psů a všechny tyhle hafany přemístěte - podle jejich snášenlivosti - z vnitřních klecí do venkovních výběhů (u toho dávejte pozor, aby vás některý z nich nekousl, nebo vám neutekl). Pak objekt kompletně ukliďte od exkrementů, vydezinfikujte, nanoste zpět pelíšky... jo a ještě předtím, musíte do venkovních výběhů připravit misky s vodou a jídlem. Stále mluvíme o stopadesáti(!!) psech od velkých plemen až po malé čivavy - oukej, těch menších je tam víc;) ...ale stejně...
když skončí tenhle dopolední kolotoč, máte chvilku čas na sváčo-obídek, po kterém je ale stále co dělat - praní deček, ručníků apod., stavění nebo oprava výběhů, mytí a vůbec hygiena čoklíků a pak hluboký nádech a všechno zpátky. Listí zpátky na stromy, pejsci zpátky do vnitřních klecí. Pak ještě poklidit exkrementy ve venkovních výbězích, vystříkat a umýt betonové povrchy a připravit vše na ranní koloběh. Představte si jen ten smrádek, který po celé jedné noci panuje ve vnitřních prostorech. Nevyvětráte to ani tůdle. Vůbec nemluvím o tom kraválu, který hafíci umějí vyrobit svým štěkáním. Hlavně ti malí, co nejsou skoro vidět.

Přesto - tahle dřina je snadno a rychle zapomenuta, když si s nimi na chvilku sednete do výběhu...

Hotel California

23. února na to konečně došlo! Ubytovali jsme se na sedm hodin v jednom báječnym hotýlku:)

Tahle cestička nás tam víceméně dovedla (samozřejmě jsme se ještě museli prodírat buší a přeskakovat několikrát potok, nespadnout z úzké římsy, která nás dovedla ke slanění apod.)
Lozit jsme začali dost pozdě. Do stěny jsme nastoupili až v jednu odpoledne, což jsem počítal, že tou dobou bysme mohli být už v polovině. No, holt někdy plány nevyjdou na sto procent;) Přeci jen - dojet 150km ze Sydney, sejít celkem náročným terénem až pod nástup... to vyžaduje spoustu času;)
Každopádně se zadařilo, počasí vyšlo na jedničku (jen trochu foukalo), sil bylo dostatek a nálady na rozdávání.

Bongo party 22/2

Každý první pátek po úplňku se koná na Mackenzies Pointu mezi Bondi beach a Tamarama beach bongo party. Nechápu, proč mi to Jason řekl až teď, páč to byla naprosto báječná dařenka a věřim tomu, že bych tam určitě nešel jen jednou. Takže doufám, že to nebyla poslední návštěva tohodle místečka;)

Opravdoví hudebníci se sešli celkem pozdě, bylo, tuším okolo desáté večer. Do té doby to bylo spíš takové přicmrndávání a poklepávání. Pak se to ale opravdu rozjelo dost naplno. Kotle, bonga, píšťalky, hrnce, kravské zvony... všechno to znělo tmou a míchalo se to s příbojem, který řval v hloubce pod námi. Ve svitu měsíce odrážejícího se na zvlněné hladině začali ostatní tančit a došlo i na firesticky, řetězy a ohnivé obruče.


Co vám budu povídat - PECKA!!! Vůbec se nám nechtělo domu...

Warrumbungle - odjééézd!!!

Je to tady, nedá se nic dělat. Všechno jednou končí a to hezký většinou dřív, než to ošklivý. Skippy ještě naposledy vyžebral poslední krajíc chleba, přišel se ještě rozloučit přes metr dlouhý varan (na kameru ale mluvit nechtěl a ukázal nám záda) a pak už jen poslední fotečky a hajdy dom, do bláznivé a uspěchané Sydney...

Warrumbungle - den šestý

Další den a další kopec. Pokračování později...


Konec dne a na řadu přišel bouldering...

Warrumbungle - den pátý

Dneska dopoledne se nám mělo uzdravit auto. Jenomže pan mechanik/doktor nám řekl, že poslali špatný díl a že auto bude hotovo až večer v šest. Mno...
Nezoufali jsme dlouho, náhradní plán byl na světě hodně rychle. Vylezeme si na Timor Rock. Paní v infocentru nám minule řekla, že vynaloženou námahu prý určitě oceníme. Takže s chutí do toho a půl je hotovo!

Začalo to pěkně z ostra kamennou skluzavkou, která byla naštěstí suchá, takže to příliš neklouzalo. Tou jsme se vyšvihli do první třetiny kopce a mírným stoupákem jsme došli až k tomu pravému lezení.

Museli jsme se rozdělit na dvě skupiny, nebylo totiž moc času, šestá hodina se blížila kvapem. Já s Terez jsme se pustili oklikou a dvěmi délkami se dostali na poslední výšvih před závěrečným lezením na vrchol.

Martin s Jolčou to napřímili a zvládli to na stejné místo jednou přímou délkou asi 50m převýšením.
Bohužel už začínalo být opravdu pozdě a museli jsme si nechat nějaký čas na návrat do města. Na vršek jsme to už opravdu nestihli, ale i přesto byl výhled parádní. 300m převýšení jsme určitě překonali.

Na spodní fotce jsem vyznačil směry výstupů. Světle zelená tým A: januch/Terez; tmavě zelená tým B: Martin/Jolča; červená: poslední výšvih, který jsme bohužel nestihli... :(

A úplně večer se konala ještě jedna akce a to již dříve avizovaná hvězdárna! Mrknuli jsme se na zajímavý filmeček, v kterém nám oddálili dvojici ležící v parku na dece až do vzdálenosti několika miliónů světelných let a pak naopak přiblížili ruku jednoho z nich až na tisíciny mikronů. Báječná výprava;) A pak už hurá juknout skrz rouru na Měsíc, Saturn a jeho měsíce, pár mlhovin, Mars... akorát Zemi mi nechtěli ukázat:( ...ošklivci...

Kdybyste náhodou nevěděli na co koukáte, tak je to horní polovina souhvězdí Střelce, pořízená mým foťákem, takže nečekejte nic převratného. Prostě jen pokus a momentální "zažranost";)
Ještě se chci zmínit o Koale, kterou jsem cestou zpět do kempu zahlédl u silnice. S výkřikem jsem šlápnul na brzdy (tím samozřejmě vyděsil spolujezdce, všem se omlouvám) a vyběhl za ní. Byla to moje první divoká koalka;) Fotku nemám, nechtěl jsem jí strašit bleskem.

Warrumbungle - den čtvrtý

Další den mě probudilo sluníčko už v sedm ráno. A byl jsem za to moooc rád. Když jsem vystrčil hlavu ze stanu, naskytl se mi takovýhle výhled...

Středem kempu se procházeli divocí Emu. Lovec Pampalini byl ve mě probuzen:) A podívejte na ty trofeje!



No a po snídani se konečně dostalo i ke kýženému lezení!

V infocentru jsme si koupili průvodce (který byl už však pěkných pár let starý - mysli tím obsahově - a chyběli podrobnější mapky, takže byl také celkem k ničemu. Ale jak se říká, lepší než drátem do oka, že?) a po snídani vyrazili na doporučené místo u Blackamn campu. Stěnka to byla celkem zajímavá, prakticky opět celá bez navrtaného jištění, takže na řadu přišly frendy a vklíněnce, ale zalezli jsme si dosyta;)



Večer jsme si pak u pivečka zahráli pantomimu. Jeden pošeptal druhému jakoukoliv složeninu několika slov - třeba "smrdutý skunk" - a ostatní hádali.
Jo a ještě musím dodat k té fotce napravo - všimli jste si tý nádherný žlutý káry? Tak ta byla na chvíli naše;) Autíčko nám totiž trochu kolabovalo, tak jsme ho nechali u pana doktora, aby se nám na něj podíval. Touhle dobou už je opět zdravé a spolehlivě nás vozí na námi určená místa;) ...ťuk, ťuk na dřevo...