Takže všechno zpět, listí zpátky na stromy, musíme vymyslet náhradní plán. Na internetu jsem vyhledal další nejbližší místo s lezením, kde neřádí deště a mokrý zamračený hnus. Jako nejbližší a nejvíce schůdná varianta se nabízí Warrumbungle national park. Stránky říkají, že tato vulkanická oblast je rájem pro velmi dobrodružné bigwallové lezení s nutností vlastního odjištění, přilehlé městečko Coonabarabran (tenhle název jsem se už kupodivu naučil nazpamět, ale stejně pracovně mu stále říkám Konan Barbar;)) je australskou Mekkou pro hvězdáře a pozorování noční oblohy a také tam praví, že je "branou k setkání s divokou přírodou".
Jak jsme později zjistili, vše byla naprostá pravda;) Ale vše pěkně popořádku...
Vyrazili jsme 10. ledna. Blue Mountains jsme projeli celkem rychle. Po brzkém obídku u Tuckera v Blackheath a rychlém přesvědčení se, že skály jsou opravdu kompletně promáčené a předpověď na příští týden je dost špatná - déšť a trakaře a místy i - slabší povahy prominou - hovna s hákama:(, jsme pokračovali v jízdě směr Konan Barbar. Po 450km a 7 hodinách jízdy jsme na místě.
Počasí hned za Blue Mountains ve vnitrozemí změnilo rapidně svůj ráz. Teplota stoupla na třicítku a nebe skoro bez mráčku. Do Warrumbungles příjíždíme už za soumraku. Příjemně nás překvapuje přítomnost klokanů. Podél cesty je jich nepočítaně. Hlavně poslední úsek cca 3km před kempem, kde se chceme ubytovat, je jich snad sto. Vytahuji foťák, Terez se od spolujezdce chápe volantu a krokem projíždíme kolem klokánků, jásáme a chrochtáme blahem nad tím australským štěstím :D
Ještě za světla stavíme stany a pak brzy hurá na kutě.
Žádné komentáře:
Okomentovat