Warrumbungle - den druhý

Druhý den začal trošku zachmuřeně. Po obloze létaly mraky, ale naštěstí nepršelo. Rozhodli jsme se dobýt jeden z nejvýznamnějších místních vrcholků - Belougery Spire - a zjistit, jak že to tedy opravdu je s tím "dobrodružnějším lezením".


Jenom dostat se pod kopec nám trvalo min. dvě hodiny. Poslední kilometr výstupu jsme si dali řádně do těla. Skála byla impozantní. Výšku jsem odhadoval na 250 až 300m. Průvodce jsme bohužel neměli. Rozhodli jsme se obrovský masív alespoň zčásti obejít a pokusit se najít "normálku", kterou by se dalo na vrchol vystoupat.
Pár směrů jsme našli, ale bez průvodce a pořádného vybavení se nám nahoru opravdu příliš nechtělo. Slíbili jsme si, že nějakého toho průvodčíka seženeme. I když jsme se tedy na skálu nepověsili, přesto to byl parádní a dobrodružný výstup. Cestou jsme dokonce narazili na dva celkem velký a nebezpečně vypadající hady. O adrenalin tedy nouze nebyla. (Další známky divoké australské přírody;))

Po následujícím sestupu od Belougery Spire. Jsme se rozhodli vydat k další místní raritě, kterou je Breadknife. Breadknife je celkem příhodný název skalní vyvřeliny, která opravdu vypadá jako nůž. Je to skalní plát široký ne víc než 4 metry ale vysoký snad 60m. Divím se, že ho ještě vítr nesundal;) Když jdete podél něj, přijde vám to jako obrovská zeď.
Na "mazací nůž" se bohužel lézt nedá. Je to zakázáno.


Tenhle den byl asi nejnáročnější na fyzičku. Našlapali jsme skoro 20km a překonali pěkných pár set výškových metrů s lezeckými batohy na zádech, které jsme ani nepoužili;)
Zážitky a příroda nám to ale plnou měrou vynahradily. Podařilo se mi vyfotit ikonu místních hor, lesů a pobřeží - kookaburu, báječného trochu jako sojka vypadajícího ptáka, který vypadá majestátně, ale neuvěřitelně hrozně řve. Hlavně po ránu, když se vám chce ještě aspoň "kurňa chvíli spát!" No a samozřejmě ještě větší ikonu - ježuru australskou;)

Warrumbungle national park

Dlouho plánovaný a dlouho očekávaný týdenní horovýlet do Blůček se konečně přiblížil. Martin s Jolčou odjíždí zpět do Čech a my si stále ještě nedali slibovaný bigwall v Pierces Pass. A bohužel čím blíž je termín, tím hůř to vypadá. Stále prší a prší a skály jsou total prochcaný:(
Takže všechno zpět, listí zpátky na stromy, musíme vymyslet náhradní plán. Na internetu jsem vyhledal další nejbližší místo s lezením, kde neřádí deště a mokrý zamračený hnus. Jako nejbližší a nejvíce schůdná varianta se nabízí Warrumbungle national park. Stránky říkají, že tato vulkanická oblast je rájem pro velmi dobrodružné bigwallové lezení s nutností vlastního odjištění, přilehlé městečko Coonabarabran (tenhle název jsem se už kupodivu naučil nazpamět, ale stejně pracovně mu stále říkám Konan Barbar;)) je australskou Mekkou pro hvězdáře a pozorování noční oblohy a také tam praví, že je "branou k setkání s divokou přírodou".
Jak jsme později zjistili, vše byla naprostá pravda;) Ale vše pěkně popořádku...

Vyrazili jsme 10. ledna. Blue Mountains jsme projeli celkem rychle. Po brzkém obídku u Tuckera v Blackheath a rychlém přesvědčení se, že skály jsou opravdu kompletně promáčené a předpověď na příští týden je dost špatná - déšť a trakaře a místy i - slabší povahy prominou - hovna s hákama:(, jsme pokračovali v jízdě směr Konan Barbar. Po 450km a 7 hodinách jízdy jsme na místě.
Počasí hned za Blue Mountains ve vnitrozemí změnilo rapidně svůj ráz. Teplota stoupla na třicítku a nebe skoro bez mráčku. Do Warrumbungles příjíždíme už za soumraku. Příjemně nás překvapuje přítomnost klokanů. Podél cesty je jich nepočítaně. Hlavně poslední úsek cca 3km před kempem, kde se chceme ubytovat, je jich snad sto. Vytahuji foťák, Terez se od spolujezdce chápe volantu a krokem projíždíme kolem klokánků, jásáme a chrochtáme blahem nad tím australským štěstím :D






Ještě za světla stavíme stany a pak brzy hurá na kutě.

Australia day - už potřetí!

brzy, brzy...

Freezer & Pierces Pass

Devatenáctýho ledna jsme se s Jardou vydali do Blůček na dvoudenní průzkum. Byla sobota, já byl dopoledne ještě v práci, ale hned, jakmile "padla", vyrazili jsme. Bylo ošklivo. Pršelo a mlžilo a vůbec - psa byste nevyhnali. My jeli dobrovolně;) Za cíl jsme si dali najít jednu oblast, kterou jsem stále nemohl pořádně najít a která je výborná na parné léto. V průvodci je totiž popsaná dosti liknavě a hlavně jde se k ní pěšky asi hodinu s těžkým batohem plný horonářadí a lezepetiček;) Mluvím o takzvaném Freezerovi neboli ledničce.
Ke skalám jsme se vydali ještě v sobotu odpoledne. Naštěstí přestalo pršet, takže cesta nebyla nejhorší. A našli jsme!!! Celou cestu skoro až pod skály jsme vydrželi v suchu, poslední úsek však byl po úzké pěšince skrz buš, která byla jak houba nasáklá deštěm. Napáchané "škody" můžete vidět na přiloženém fotu:)...
No a na téhle fotce můžete vidět, jak se i v pracovní dodávce dá báječně vegetovat.



Druhý den jsme se vzbudili a nestačili se divit. Svítilo sluníčko. Paráda! Takže si zalezem:D
Za cíl jsem vybral další neprozkoumanou areu - Pierces Pass, která je známá svými prásky, přesahujícími mnohdy i 200m. Nádhera! Údolí mi bralo dech. Vál příjemný větřík, který stihnul většinu klifů vysušit.

My se vrhnuli na stěnku, kde byly převážně kratší sportovní cesty do 40m.

V lázních... ;)

Po nějaké době jsme se opět viděli s Maruškou. Byli totiž skoro na půl roku se svým manželem Venouškem zpátky v Čechách, kde se spolu hodlají co nejdřív usadit.
Nemohla by to být Maruška, aby neměla připravený báječný oběd a koláč. Vyvolal ve mě pocit, jako bych už byl zpátky doma;)
No a po obídku a řádném popovídání nám ještě byly nabídnuty bublinky... :D

Ráj na zemi! Co vám budu povídat.

Jak se prolejzá koštětem...

Tak na tohle se podívejte! Možná se zasmějete stejně, jako my (Terez, Jolča, Martin a já), když jsme tuhle legraci prováděli...

Dovolená

Chytil mě zub - parchant. Den předtím, než jsem měl s Martinem odjet do Mt. Arapiles. Zubaři jsou tady hooodně drahý, takže po vyklopení příslušné-nehorázné částky nezbylo nic jinýho, než odjet "jen" do Blůček a strávit tam o týden míň než byla dovolená naplánována.
Ale přes tyto potíže se dovča zadařila. Zaplombovaný zub přestal bolet a i počasí, které neustále hrozilo, že se zkazí a z mraků začne padat voda, přeci jen příliš nezlobilo. (Tohle je hrozně důležitý - najít si na každém negativu to pozitivní;))

Třísk! Bum! Práásk!! 2008

Tohle není počeštění alba od Roxette - Crash! Boom! Bang!;), ale vyjádření Silvestrovské noci v Sydney pomocí citoslovcí:)
I když se nám vůůbec nechtělo do víru velkoměsta a sdílet celé to silvestrovské šílenství s dalšími miliony lidí, kteří si tu slávu nechtěli nechat ujít, přeci jen - ohňostroj určitě bude stát za to. A stál! Sledovali jsme ho od nás z Drummoynu z přístaviště ferry. Výhled nám trochu kazil ostrov, který zakrýval Harbour Bridge, ale i přes to to bylo maximálně mohutný! Juknětě sami. Pár dalších foteček mám ještě na svém fotoalbu. Jsou tam trošku zpřeházené, takže hledejte a brouzdejte;)



A jestli vám jsou fotky málo, juknětě na tohle (nye 020.avi 8,1MB). Poslal mi to Pepíno přímo z místa dění;) Repráky pořádně nahlas a rychlý špunty připravit!!!

Hawkesbury river z kajaku

Dva dny před Silvestrem jsme se ještě stihli jet podívat na Hawkesbury river (kde jsme mimochodem taky byli s Jajdou) a půjčili si tam kajáček. Báječný! Co vám budu povídat. Počasí skvělý, voda kafíčková a "dablkajak" rychlej;)
Stihli jsme si projet několik kilometrů na obě strany údolí.

Bouldering v Linfield parku

Po dvou letech (přesněji 26. 12.) opět v Linfield parku trochu si zabouldrovat a projít se nádhernou přírodou. Je úžasný, že takovýhle kousek přírody se dá najít přímo v Sydney! A že o takovéhle "kousky" to opravdu není nouze...
Zavzpomínal jsem, když jsem tu ještě byl s Jajdou;) Už je to fakticky DVA roky, neuvěřitelný.

Při procházce lesem jsme potkali hada! Chtěl jsem si ho vyfotit, páč byl opravdu velkej, ale Terez se ho tak lekla, že mi utekla i s foťákem;) No a když jsem jí přemluvil, aby se vrátila, had byl v tahu. Naštěstí - podle lidí, kteří procházeli hned za námi - had prý nebyl jedovatej. No ale pište si, že jsme pak oba měli oči na štopkách!